Leontýna Vlčková
Leontýna Vlčková stojí v redakci magazínu Kajakář od chvíle, kdy se z původně útlého zpravodaje pro úzký okruh vodáků začala stávat publikace, kterou si čtenáři berou s sebou na řeku i k plánování zimních příprav. Její cesta k pádlu nevedla přes závodní dráhy ani přes velká jména české vodácké scény. Začala nenápadně, jako spousta jiných: na půjčeném raftu a později v kajaku zapůjčeném od kamaráda, který tvrdil, že „to se naučí každý za odpoledne". Odpoledne se protáhlo do několika sezón a ukázalo se, že voda ji nepustí.
Dnes patří k redaktorkám, které dobře vědí, jak se pád do ledové vody na jaře liší od stejné situace v létě, a také ví, že rozdíl mezi zkušeným pádlerem a začátečníkem často netkví v síle paží, ale v odhadu situace. Právě tento pohled prostupuje všemi texty, které prochází jejíma rukama. Leontýna Vlčková nechce čtenáře strašit, ale ani jim lakovat realitu. Věří, že bezpečnost na vodě není nudné kázání, nýbrž praktická znalost, která z výletu dělá zážitek, na který se vzpomíná v dobrém.
V redakci zodpovídá za celkové směřování magazínu, za výběr témat i za to, aby se v jednom čísle potkaly texty pro úplné začátečníky s články určenými zkušeným pádlerům na divoké vodě. Považuje za důležité, aby se nikdo z čtenářů necítil odstrčený. Začátečník, který teprve zvažuje první kurz kajaku, má v magazínu najít srozumitelné vysvětlení, na co si dát pozor a jak vybrat vybavení, aniž by zbytečně utratil. Pokročilý vodák zase očekává konkrétní tipy na řeky, informace o sjízdnosti a nápady na zajímavé vodácké akce, na které by jinak nenarazil.
Při výběru témat se Leontýna drží několika zásad, které si časem ověřila v praxi. Prvním pravidlem je ověřitelnost: tipy na řeky vycházejí z toho, co redakce nebo její spolupracovníci skutečně projeli, a doporučení vybavení nevznikají z katalogů, ale z dlouhodobého používání v terénu. Druhým pravidlem je srozumitelnost. Odborné pojmy, jako je eskymácký obrat, záběr, proud nebo valoun, vysvětluje tak, aby jim porozuměl i ten, kdo kajak zatím viděl jen na fotografii. Třetím pravidlem je respekt k řece a k lidem kolem ní, tedy k rybářům, obyvatelům břehů i ostatním vodákům.
Za svou největší výhodu považuje to, že magazín není psán z kanceláře. Redakce se pravidelně vydává na vodu, vyzkouší kurzy, navštěvuje vodácké akce a mluví s instruktory i s lidmi, kteří se k pádlování dostali v dospělosti. Z těchto setkání pak vznikají reportáže, rozhovory i praktické návody. Leontýna sama ráda říká, že nejlepší nápady na články se rodí u ohně po dlouhém dni na řece, když se všichni sejdou a začnou vyprávět, co se jim přihodilo.
Mimo redakci tráví čas nejraději na vodě, ať už jde o poklidné sjíždění nížinných toků, nebo o svižnější úseky, kde je třeba být pořádně ve střehu. Zajímá ji i to, jak se pádlování mění, jak se vyvíjí vybavení a jak se k vodě staví nová generace vodáků, kteří chtějí zážitek, ale zároveň dbají na bezpečnost a ohleduplnost k přírodě. Právě tuto rovnováhu mezi dobrodružstvím a rozumem se snaží přenést do každého čísla Kajakáře.
Pokud hledáte magazín, který vám poradí, kam vyrazit, jak se připravit a čemu se vyhnout, jste na správném místě. A pokud vás Leontýna Vlčková jednou potká na břehu s mokrými vlasy a širokým úsměvem, nezapomeňte se zeptat, jak se dnes řeka měla. Vždycky to totiž bude příběh stojící za poslech.